Stále častěji se ke mně dostávají
články, ve kterých Žižek, Fischer, Krugman, další a další kriticky hodnotí
úpadek kapitalismu, jeho důvody, současný i budoucí stav. Porovnávají jej zas a
znova s marxistickým přístupem a snaží se, třebaže nejsou z prvních, úpěnlivě
vypotit další možné důvody, proč je který z nich lepší, efektivnější,
stabilnější….Analyzují příčiny, dopady, rozdíly. Pořád dokola. A směřují k tomu
samému a tudíž, že oba
systémy selhaly.
Síla je v lidu
Kniha Kup si revoltu! Josepha Heathe a Andrewa Pottera popisuje chybu
kontrakultury, rozuměj – levicových rebelů napříč současností, jako spočívající
v přesvědčení, že základem kontrarevoluce musí být duchovní revoluce a vnitřní
proměna, jež jsou hlubší než jen povrchní institucionální změny. Přitom,
dle autorů, pokroku vřešení chudoby, lidských práv a sociální a zdravotní péče
se vždy dalo dosáhnout pouze v reálné politice, která je samozřejmě nudná,
zdlouhavá a kompromisní. Problém je, že zdánlivá a proklamovaná hloubka vnitřní
proměny většinou končí u toho, že nosíte jen jiný účes a oblečení než vaše
okolí…
Tady jsou autoři pro mě více než
přesvědčiví a to z jednoho prostého důvodu. Kladu si otázku, zda se myslitelé a
intelektuálové dnešní doby, intelektuálové typu Žižka, který krom porovnávání
dvou výše zmíněných ekonomických systémů zarytě studuje Marxe či Mao Ce Tunga
a rozebírá jeho texty do úporných podrobností, spekuluje nad jejich
interpretací a přitom se svá díla ještě snaží popularizovat, jestli takoví
myslitelé jsou těmi, kteří nám zplodí systém nový…? Jistě, je důležité poznat
chyby předchozích přístupů, systémů, konceptů, i těch dnes již zatracovaných,
vystihnout jejich klady a zápory právě proto, abychom mohli dojít onoho poučení
či osvícení těsně před tím, než budeme mít na jazyku jméno a koncept systému
nového.
Síla je však, dle mého názoru, spíše v
obrodě každého z nás. Jestliže Potter a Heath pojmenovávají jako jednodušší
volbu reálnou politiku a vyzdvihují její nudnost, zdlouhavost a kompromisy, je
nutné najít lék na to, jak tuto změnit. Dnes jsem narazila na výtah z přednášky
Alaina Badioua, francouzského filozofa, který se zabývá "štěstím v
politice". A kladu si otázku, k čemu má ve své podstatě vést ta výše
zmiňovaná duchovní revoluce a proměna? Co je cílem každého člověka? Je to
štěstí (?). Článek s názvem Štěstí v politice
mě pak přirozeně zaujal právě proto, že pouze skrze politiku se lze dopracovat
k nastolení systému nového, k té vytoužené změně světa, o které autor přednáší.
Badioua hovoří o tom, že pro přerušení politického systému je třeba, aby byl
účel politiky nezávislý na uzmutí státní moci. Je přesvědčen, že změna světa a
společenské nepokoje, jejichž svědky jsme v poslední době, vyplývají z toho, že
tato shromáždění a demonstranti nedůvěřují nařízené definici politiky. O
politickém štěstí je podle něj možné mluvit tam, kde zjišťujeme, že
nepotřebujeme stát. Autor volá po přepracování konceptů vztahu politiky a
moci…Vracíme se tedy k lidu a společnosti samotné, její síle, moci,
organizaci a schopnostem pohnout sama sebou?
Zdá se mi to nebo Potter a Heath na to
opravdu přišli…?
Jsem přesvědčená, že oba dva nejvýše
zmíněné systémy a charakter politiky, moci či čehokoliv, co s sebou nesly,
selhaly právě díky základním lidským vlastnostem, které jsou popsány v
rozsáhlých racionalistických teoriích a přístupech, v psychologii, sociologii a
dalších behaviorálních či společensko-vědních disciplínách…jsou to lidé,
společnost, kdo selhává. Jsem tedy přesvědčena, že pokud je pro vytvoření
systému nového opravdu něco potřeba, je to osobní transformace každého z nás.
